Růže

Vždy jsem se tě bál potkávat
a vyhýbal jsem se ti.
Možná, že jedenkrát
přece však potkáme se.
Snad.
Uprostřed ulice
zůstanem stát.
Uprostřed ulice
strneme
hlava u hlavy.
V té chvíli auta i chodci,
celý život,
vše na chvíli se zastaví ...

... A tu jak přehluboká studna
porozčeří se oči tvé.
A v hluboké té studni u dna
uvidím ležet rudou růži,
touživou, živou, tklivou růži,
překrásnou růži pod vodou
a pro celý svět ztracenou.

Kdo je ta růže, bože můj!
Vypravuj o ní, vypravuj!

"Ta růže dát se chtěla všem.
Táhnout jak vůně všemi muži
a v mužích chutnat celou zem.
Což - po smrti, to umí každý
rozplynouti se do šíra.
Ale ta růže touživá
chtěla to umět za živa.
A nazvali ji číškou jedu
a nazvali ji Sodomou.
A leží nyní zahozená,
leží jak kámen pod vodou.
Přece však ostny bodavými
pokaždé v sobě ucítím ji,
když někdo vodu studně mé
očima svýma rozhrne ..."

... Tu auta zatroubí,
pohnou se chodci,
život opět uchopí své opratě.
I ty budeš muset jít,
za tím, jenž čeká tě.
I já budu muset jít
za tou, co na mne čeká.
Vytrhnu se z tvých očí
pln velké závratě.
Leč obraz růže, růže té
v hlubině studny zakleté,
leč obraz růže, růže té
každou noc ve mně všemi plátky
a všemi ostny rozkvete.


Milan Kundera, Monology