A děkuju. Za všechno....
Chytil jsem bludičku v rákosí,
lehce ji ruka má stihla.
Tančila po kapkách za rosy,
při tom jí sukénka zplihla.
Dal jsem ji do staré lucerny,
již slouha nosíval v pasu.
Byla jak hvězdička na černi,
když obloha skryla svou krásu.
Tanči si za sklem, zajatá,
tanči si, plaménku dlouhý!
V ten ráz je lucerna ze zlata,
a básník z pouhého slouhy.
S lucernou vidí teď na hvězdy
a ve tmě rozezná růže.
V noci, když prochází podjezdy,
se stíny hovořit může.
Pod cihlou myška hlídá tu
k tajemným světům bránu.
Rychle mu otvírá komnatu,
klaníc se mu jak pánu.
A slouha - je to básník teď -
vejde, tak uvítán tu.
A žasne, je to sklo či led?
Ne, vše je z diamantů.
A krásné panny s vrkoči,
v čelence rubín, topas,
když spatří ho, hned vyskočí
a klaní se mu po pás.
A nejkrásnější poslední
hedvábnou ručku podá.
- Já vím, že až se rozední,
vše opět zmizí! Škoda.
- Jen neodcházej, stůj, jen stůj,
a nepusť ze zajetí
ten plamen, ten si opatruj,
ať nikdy nezhasne ti.
A chudák jako omráčen,
lucernu před očima.
- Je noc, či už je bílý den,
je jaro, podzim, zima?
V lucerně tančí bludička,
vydechnout bojí se slouha,
pokud zář padá na víčka,
v srdci se teteli touha
po kráse, která zmizí ti,
když zhasne pohádka z mládí.
Každý z nás může si chytiti
bludičku na kapradí...
Jaroslav Seifert
Kouzelná Lucerna
Žádné komentáře:
Okomentovat